cepone

Odjezd se i přes zpoždění autobusu a nezbytnou policejní kontrolu na německých hranicích podařil, letadlo odletělo jen s hodinovým zpožděním a nic tak po jedenáctihodinovém letu nezabránilo našemu přistání na letišti Luíse Eduarda Magalhãese (přesně tak, v Salvadoru). Tam už na nás čekaly čtyři přepážky, z nichž tři odbavavaly pouze Brazilce a ta posledni všechny přednostní pasažéry (přednostně) a nakonec i tu frontu opic co se tam z celého světa chtěla procpat. Byly to opice trpělivé, takže se nakonec zadařilo. Pak už nezbývalo než se plně ponořit do zdejšího zimního počasí (teplota: 24 stupňů, vlhkost: vysoká) a začít si zas pomalu zvykat na zdejší přístup k dopravě (až to přijede, tak to přijede; jo jedem tam, za chvíli tam budem).

Jelikož v Salvadoru jsem už byl, tak mě jeho procházení už znovu moc neláká. Zítra ráno tedy naskočím do dálkového autobusu a podniknu první krok směrem (nebo spíš trochu stranou) k ústí Amazonky. Cíl: Lençóis.

Zdar. Příště třeba budou i fotky :).