Naposedy na Amazonce a Iquitos
Poslední část cesty po Amazonce byla nakonec nejkratší i když naše lodička neustále někde stavěla a nabírala pasažéry a náklad. Byla svým tvarem připravena na přistání u břehu bez mola, takže mohla zastavit v podstatě kdekoli, čehož také čile využívala. Přistupovalo a nakládalo se u vesnice, na ostrůvku uprostřed řeky, ve slepém rameni nebo prostě jen uprostřed řeky (tady tedy jen nakládka pomocí jeřábu).
Po 60 hodinách poskakování jsme za východu slunce dorazili do Iquitosu, největšího města v téhle části Peru, které je prý dostupné jen lodí a letadlem. Původní plán byl podniknout nějaký výlet do amazonského pralesa, ale jelikož jsem žádný zajímavý nenašel a objevila se možnost jít se podívat na ceremoniál podávání ayahuascy tak jsem plán změnil a vyrazil tam. Odehrávalo se to v komunitě vzdálené asi hodinu jízdy a hodinu chůze od města, v místech která už prales alespoň vzdáleně začínala připomínat, takže mě to lákalo i z tohohle důvodu.
Původní představa šamana tančícího kolem ohně vzala rychle za své, když se ukázalo, že v komunitě kromě šamana a pár místních co měli na starosti ubytování a vaření jsou jen cizinci, kteří platí 50 dolarů za den za přípravu na ceremoniál a za vedení při podávání ayahuascy. Když jsme se přiznali, že jsme se přišli jen podívat a zjistit o čem to je, tak nás skoro vyhodili, ale nakonec v nich zvítězil obchodnický duch a tak nám nabídli předražené ubytování a matný příslib, že můžeme poslouchat z vedlejší chatky. Což byl nakonec docela rozumný kompromis, protože ceremoniál se odehrával v tichém kroužku asi osmi sedících osob. Ayahuasca je asi hlavně o tom co člověk vnímá uvnitř, protože podle ozývajících se zvuků a častých návštěv na toaletě asi tělu moc neprospívá. Ráno jsme podnikli ještě procházku po okolí, při které jsme narazili na pozemek, kde se usadila malířka experimentující s přírodními barvami a povídání s ní bylo nakonec zajímavější, než náš původní účel návštěvy.
Další den jsem pak vyrazil na návštěvu motýlí farmy, hlavně proto, že už mě všichni ti okolo poletující a nevyfotitelní motýli začínali pěkně štvát. Průvodce po farmě měl sice klasicky v zadku raketový motor, ale i tak nám stačil vysvětlit jejich životní cyklus a do voliéry kde poletovali mě pak naštěstí pustili i samotného, takže jsem si mohl počkat, až si sednou někde blízko. Tedy kromě modrého ďábla, kterého jsem po voliéře honil asi čtvrt hodiny a jediný snímek, co jsem získal je rozmazaný a v letu.
Večer jsem pak zas zabalil bágl a další ráno naklusal na letiště a udělal jeden rychlý skok do Limy. Tam jsem se zdržel jen přes den a noční autobus mě pak již unášel směrem na sever do města zvaného Huaraz. A o něm zas příště :).