Na skok – Huaraz a Trujillo
Po třech týdnech na řece jsem zatoužil po změně klimatu a jelikož mi zbývalo ještě pár dní do setkání s půlkou rodičovstva v ekvádorském Guayaquilu, vyrazil jsem na krátkou návštěvu pohoří Cordilliera Blanca na severu Peru. Mým cílem se stalo město Huaráz, šikovné to zázemí na výpravy do okolí. Leží v nadmořské výšce okolo 3100 metrů nad mořem, takže tak akorát na hranici, kam by člověk měl během jedné noci od oceánského pobřeží vystoupat.
V rámci aklimatizace jsem první den vyrazil na autobusový výlet na archeologické naleziště kultury Chavín a druhý den jsem se poflakoval po městě a hledal pěkné vyhlídky, abych se pak třetí den pokusil o výstup k Laguně 69, což průvodce označoval jako “World Class one day trek”. Organizovanou tour jsem nasehnal a tak jsem v šest ráno vyrazil na autobus vybaven ručně kreslenou mapičkou s popisem cesty od majitele hostelu, kde jsem bydlel.
Autobus jel do Yungas a odtud se pak jelo autem na začátek treku v cca 3900 m.n.m. Tam jsem bez problémů dorazil v půl deváté a nadšeně jsem vyrazil kupředu. Bohužel mé nadšení vydrželo pouze prvních cca 100 výškových metrů a když cesta začala po úvodním pozvolném vzestupu stoupat pořádně, ukázalo se, že aklimatizace by v mém případě měla být přece jen o něco delší. Laguna leží asi 4600 metrů nad mořem, takže jsem to nakonec po krátkém váhání otočil a vrátil jsem se zas hezky zpátky na začátek. Naštěstí jsem si měl přichystaný i plán B. Ten spočíval v návštěvě památníku československé expedice Peru ’70 u jezera Llanganuco, která tu při zemětřesení v roce 1970 kompletně zahynula pod kamennou lavinou. I tahle cca 6 kilometrů dlouhá procházka mi dala pěkně zabrat.
Další den v šest ráno už jsem zas vystupoval z autobusu v Trujillu, zpátky na pacifickém pobřeží s plánem na denní průzkum okolí a další noční jízdu na hranici Peru a Ekvádoru. Brzký příjezd se vyplatil, protože ještě předtím než jsem vyrazil na návštěvu zdejších dvou archeologických nalezišť (kultury Moche a Chan Chan) se mi podařilo zastihnout (asi pravidelnou) přehlídku na hlavním náměstí. Hrdě tu vztyčovali vlajky státu, oblasti a města a bylo docela zajímavé pozorovat následné procesí různých státních institucí a jejich zaměstnanců a jak vážně to kdo bere. Pochodující kulaťoučký trumpetista vojenské kapely, mrskající nožičkou do výše pasu byl roztomilý, šéf jedné nemocnice v obleku snažící se o vojenské pochodování spíš trapný a na jiném zas bylo vidět, že už se těší, až už to bude za ním. No prostě sranda.
Další den jsem pak dorazil do Guayaquilu, vyzvednul návštěvu na letišti a po pár dnech jsme společně vyrazili na pětidenní výlet na Galapágy. Z nich už jsme zpět, ale na probrání čeká cca 550 fotek, takže přístí příspěvek možná bude chvíli váznout … :).
K fotkám: Ten pes není jen tak nějaké roztomilé štěně co jsem viděl cestou, je to peruánský naháč, jehož tělesná teplota je okolo 39 stupňů, skoro nemá srst a prý se používal k léčení revmatismu.