cepone

Před stoletími nazývaná Královna Indií (Reina de las Indias), bývala významným španělským přístavem na severu Jižní Ameriky, dokud si ji nepodali korzáři a piráti, z nichž nejznámější byl asi Sir Francis Drake. Mají tu báječné námořní muzeum, kde je celá její bojovná historie pěkně vysvětlená. A pak se člověk může vydat ještě na návštěvu pevnosti co ji hlídala a pokud má v baťůžku schovanou vlastní baterku, může vesele prozkoumávat podzemní tunely, které ji lemují. Staré město je klasicky turistické, ale za procházku taky stojí.

Město věčného jara, jak ho místní přezdívají. Město na které mě místní hrdí rodáci, které jsem potkal po cestě upozorňovali a tvrdili, že ho musím navštívit. Rodiště nechvalně proslulého kokainového krále Pabla Escobara a známého malíře a sochaře Fernanda Botera. Také město, kde jsem poprvé za tuto cestu Jižní Amerikou viděl opravdové metro. Nakonec město jako každé druhé, ne nezajímavé, ale také, alespoň pro mě, ničím vyčnívající.

Do San Gil jsem se vydal na doporučení kolumbijského průvodce, kterého jsem potkal ve Villa de Leyva. Ten tvrdil, že návštěva městečka Barichara se prostě nemůže propást a výlet po staré královské cestě do blízké vesnice Guane je prý jedinečný. No proč ne? Zas tak daleko to nebylo. Takže místo zpátky do Bogoty jsem se vydal dál na sever a strávil 24 hodin v San Gil a jeho okolí.

Kousek na sever od Bogoty leží další z průvodcem doporučovaných zastávek, koloniální vesnice jménem Villa de Leyva. Dal jsem na jejich radu (a radu pár dalších lidí, které jsem cestou potkal) a přesunul jsem se tam na zotavenou po Varsaně. Na vesničce je vidět že se tam zastavil čas, bílé domky a dlážněné ulice nelemují jen cetrum, ale i přilehlé okolí. Na náměstí jsme našli výbornou kavárnu, a i když její výhled trochu připomínal výhled z vězení, člověk se docela dobře dokázal při pohledu ven vrátit o pár století zpět v čase. Perfektní místo na odpočinek.

Stránky tohohle projektu lákaly na 4 hodiny dobrovolničení denně, večerní lekce jógy a cca 220 Kč za den za ubytování a stravu. K tomu ještě možnost se při práci seznámit s ekologickým zemedělstvím, stavitelstvím atd. Že je to také chrám Hare Krišna? To už byla jen taková třešnička na dozdobení celé téhle akce :). Ale jelikož jsem cítil, že už pomalu zabředám do cestovatelského steretypu, řekl jsem si, že je čas podnikout nějakou menší odbočku od mých plánů a přidal se k dalším dvěma odvážlivcům, kteří tam mířili.

Bogota. 2625 m.n.m. Hlavní město Kolumbie. Žije zde přibližně stejný počet lidí jako ČR. Město i přes svou velikost pěkné (alespoň v částech, které jsem navštívil), průchozí (i když autobusy většinou pohyb dost urychlí) a značně žijící. Člověk neustále naráží na nějaké akce, byl jsem tu na přednáškách o LHC a na výstavě fotek z fotografického maratónu a když se zrovna nic neděje, je tu pár zajímavých muzejí k návštěvě (klíčové slovo pro další průzkum je ‘Botero’).

Fotogalerie

Když jsem se před příjezdem do Kolumbie ptal, co je druhé nejzajímavější místo, které bych měl navštívit (první je samozřejmě pobřeží Karibiku :)) tak nejčastější odpovědí bylo právě Salento. A to i přes to, že většina návštěvníků zde stráví jen dva dny, během kterých shlédne některou z farem pěstujících kávu a vyrazí na výlet do Valle de Cocora. To nabízí pár zajímavých výhledů a spoustu voskových palem, které jsou prý národním symbolem Kolumbie.

Zvyklý z Ekvádoru na krátké vzdálenosti, vyrazil jsem ráno optimisticky z Otavala s tím, že během dne překročím hranice, dojedu do Popayanu a pokud bude alespoň trochu světlo, přesedlám na autobus do San Agustínu.

První z těch pár dalších zastávek měla být v Riobambě, odkud měl údajně vyrážet vlak směrem Alausí a Nariz del Diablo. Cesta v podstatě od nikud nikam, ale vyhlídky měly být úžasné. Bohužel, od dob vydání průvodce se leccos změnilo a tak vlak už nezačíná v Riobambě, ale v Alausí a cena se mezitím také zdvojnásobila. Takže jsem nakonec na vlak rezignoval, v Riobambě jen přespal a vyrazil hned další ráno dál.

Do Minda jsme dorazili krátce po setmění odpoledním autobusem z Quita. Naštěstí hostel, který jsme si už předem vyhledli v průvodci, byl doslova za rohem autobusového terminálu a tak nebylo třeba řešit, jak se k němu bezpečně dostat. Jak se pak ukázalo druhý den, celé Mindo je v podstatě jen taková větší vesnice, takže nebyl problém se kamkoliv dopravovat pěšky. Během tři dnů, které jsme zde strávili jsme stačili navštívit další motýlí farmu, projít se po okolním dešťném pralese, navštívit přírodní koupaliště a vodopád a vyrazit na ranní pozorování ptáků s americkým průvodcem. Vyhledávání a sledování ptactva nás nakonec zaujalo natolik, že jsme si při dalším průjezdu Quitem koupili každý jeden dalekohled a začali jsme opeřence pronásledovat kde to jen šlo.

Po návratu z Galapág jsme se zas vrátili k pozemní dopravě, i když človíček pobíhající okolo našeho nástupiště, řvoucí že byl okraden a dovolávající se policie nám na pocitu bezpečí moc nepřidal. Stejně tak řidič mikrobusu, který pak “bavil” cestující historkami o tom, jak byl kde který autobus přepaden. Ale co, do našeho dalšího cíle, Cuency jsme dorazili včas a v pořádku. Po prozkoumání města jsme se další den vydali navštívit největší ekvádorské pozůstatky po kultuře Inků. S Machu Picchu se to sice nedá ani zdaleka srovnávat, ale výlet to byl zajímavý. A mají tam skálu, co má tvar jako hlava Inky. Prý :). Viz foto.

Původní plán pořídit výlet co nejlevněji se nám moc nepodařil, i když jsme nakupovali last minute a údajně dostali 40% slevu. I tak to celé stálo balík, s nímž by jinak člověk vyžil v Ekvádoru klidně dva měsíce, místo těch pěti dní na Galapágách. Ale stálo to za to.

Po třech týdnech na řece jsem zatoužil po změně klimatu a jelikož mi zbývalo ještě pár dní do setkání s půlkou rodičovstva v ekvádorském Guayaquilu, vyrazil jsem na krátkou návštěvu pohoří Cordilliera Blanca na severu Peru. Mým cílem se stalo město Huaráz, šikovné to zázemí na výpravy do okolí. Leží v nadmořské výšce okolo 3100 metrů nad mořem, takže tak akorát na hranici, kam by člověk měl během jedné noci od oceánského pobřeží vystoupat.