Poslední část cesty po Amazonce byla nakonec nejkratší i když naše lodička neustále někde stavěla a nabírala pasažéry a náklad. Byla svým tvarem připravena na přistání u břehu bez mola, takže mohla zastavit v podstatě kdekoli, čehož také čile využívala. Přistupovalo a nakládalo se u vesnice, na ostrůvku uprostřed řeky, ve slepém rameni nebo prostě jen uprostřed řeky (tady tedy jen nakládka pomocí jeřábu).
»Plovoucí potvora nakonec vezla ještě více nákladu než ta předchozí, takže pro pasažéry zbyla už jen jedna paluba, kam se prostě museli vejít všichni. To mezi některými zastávkami způsobilo, že hamaky nebyly rozprostřeny pouze plošně, ale i prostorově :). Prostě když už se třetí mezi dvě nevešla, byla přivázána do mezery o něco výše a člověku pak nad hlavou koukali cizí nohy. Co se týče umístění hamaky, na výběr byly dvě možnosti. Vzadu, kde motory řvaly tak, že komunikace probíhala spíše gesty nebo vepředu, kde se s trochou snahy daly překřičet. Hned při nástupu mi naštěstí bylo naznačeno, že dozadu radši ne.
»Předem se omlouvám za délku následujícího textu, ale šest dní na lodi je dlouhá doba a člověk musí nějak zabíjet čas :).
»Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil. V Lencois jsem se ale nakonec zdržel jen 24 hodin, během kterých jsem tam přespal a oběhl dvě místa na okraji národního parku, která byla dostupná pěšky. Městečko je to sice pěkné, ale už značně rozvinuté co se týče turismu. A jelikož z Brazílii cestuje hlavně střední a vyšší třída, tak ceny výletů s průvodcem tomu odpovídají a dost přesahují můj maximální denní rozpočet.
»Odjezd se i přes zpoždění autobusu a nezbytnou policejní kontrolu na německých hranicích podařil, letadlo odletělo jen s hodinovým zpožděním a nic tak po jedenáctihodinovém letu nezabránilo našemu přistání na letišti Luíse Eduarda Magalhãese (přesně tak, v Salvadoru). Tam už na nás čekaly čtyři přepážky, z nichž tři odbavavaly pouze Brazilce a ta posledni všechny přednostní pasažéry (přednostně) a nakonec i tu frontu opic co se tam z celého světa chtěla procpat. Byly to opice trpělivé, takže se nakonec zadařilo. Pak už nezbývalo než se plně ponořit do zdejšího zimního počasí (teplota: 24 stupňů, vlhkost: vysoká) a začít si zas pomalu zvykat na zdejší přístup k dopravě (až to přijede, tak to přijede; jo jedem tam, za chvíli tam budem).
»Nejsevernější místo, které jsem při své minulé cestě Jižní Amerikou navštívil. Město, kam jsme přijeli na začátku karnvalu autem uprostřed noci, ráno jako zázrakem sehnali ubytování přímo na jedné z hlavních tříd kde táhly průvody a které znám jen zachvácené horečkou karnevalového šílenství. A současně také výchozí bod, kde po třech letech začne mé další putování po krásách a zajímavostech tohoto kontinentu :).
»Ochránci práva na soukromí by asi nad místní situací moc nezajásali. Na kamery, kterých je tu na sloupech spostu a sledují kromě rychlosti i poznávací značky aut, jsem ještě zvyklý z Evropy. To, že při koupi jakékoliv SIM kary je potřeba předložit místní daňové číslo, je trochu podobné požadování průkazu totožnosti při koupi SIMky a o tom už jsem taky slyšel. Ale chtít místní daňové číslo při registraci elektronické mapy, kterou jsem dostal k průvodci po Sao Paulu? Při koupi vstupenek na festival?
»Na poznávání Sao Paula jsem zatím moc času ani odvahy neměl, ale postupně se tu rozkoukávám. Problém je, že na to aby tu chodil človek po městě pěšky je všechno relativně daleko a ani to tu není moc zvykem. Vychytávkou navic je, že chodníky jsou ve vlastnictví majitelů domů, takže každý si ho udržuje/tvaruje, jak se mu zachce. Člověk aby se furt koukal pod nohy, aby se nepřerazil o nějaký ten hrbol nebo díru a cesta kamkoliv se tak podoba spíš výpravě.
»Do Sao Paula jsem přilětel v půl šesté ráno a na letišti mě vyzvednul jeden človek z práce, takže nebyl problém, ješte před začátkem pracovní doby, hodit věci na hotel a být hned zčerstva zapojen do práce. A to jsem si plánoval, jak si tu ještě udělám týdenní dovolenou :(. Ale co, mé zapojení stejně bylo spíše symbolické. Přece jen cesta a časový posun udělali své a tak jsem se po obědě sbalil a šel spát. Časový posun jsem zažil poprvé a docela mě překvapil. Prvních pár dní jsem už v deset večer padal únavou a ráno jsem se probouzel kolem šesté hodiny. Já! Kolem šesté!! Hrůza!!!
»Chronologicky to sem moc nezapadá, ale ať je to někde poznamenané.
»… se v postatě nic zvláštního nestalo :). Na Heathrow jsem dorazil bez problémů a včas (naštěstí jsem si všimnul, že sedím v metru co záhy zahybá někam jinam a přestoupil) i se svými nadměrnými zavazadly a hned jsem si to namířil na check-in. Po předchozí zkušenosti z Prahy (s British Airways) kde mi můj šestadvacetikilový batoh jen zvážili a připlácli na něj nálepku “Heavy” jsem doufal, že Swiss Air bude mít podobně laxní přistup. Komentáře, jak někdo s lowcost aerolinkami platil pět liber za kilo navíc, sice byly trochu znepokojivé, ale Swiss Air přece není lowcost a přinejhorším 35 liber není vzhledem k ceně letenky (720 liber) zas tak moc. Cha cha. Swiss Air opravdu není lowcost. Platí se u něj 39 liber za kilo (no dobře, taky jsem možná letěl dál). Malou útěchou mi alespoň bylo, že slečna za přepážkou měla asi trochu slitování a naúčtovala mi jen čtyři kila místo sedmi. A nezvážila mi příruční zavazadlo. Můj soused v letadle mi pak poradil, že je lepší sehnat si letenku s limitem na počet zavazadel a ne na váhu, tak snad příště.
»Našel jsem na internetu nějaké fotky z mého potápěčského kurzu pro začátečníky, tak tady je odkaz, ať se taky zasmějete :). Jo a dostal jsem takovouhle pěknou kartičku.
»Fotky podzimních krajinek z národního parku Montseny. Vyrazil jsem tam na lov jedné keše, ale jelikož jsem tam přijel ve čtyři odpoledne a v šest se stmívalo, tak jsem nakonec úspěšný nebyl. Sice GPSka pořád říkala 400-500 metrů, ale přece jen už to tam jsou začínajicí hory, takže se nedalo vyrazit přímou čarou za nosem a bylo třeba najít cestu která tam vede. No a jelikož popis keše je jen v katalánštině a mně se nepodařilo zjistit, co je to za barvu ‘groc’, tak jsem správnou cestu hledal stylem pokus-omyl. “Tudy? (po půl kilometru) Ne! Zpátky. Tudy? (po dalším půl kilometru jiným směrem) Ne! Zpátky.” A tak dál. No nakonec jsem asi správnou cestu našel, ale pak se zas dál větvila, takže jsem to nakonec vzdal a nechal pokračování na příště … :)
»Na konci září, během leteckého dne, jsme získali poukazy na dvě vstupenky do zoo za cenu jedné, takže když nás ještě ten den vyklopila tramvaj u vstupní brany, tak jsme neodolali pokušení a nakonec výhodné akce využili. Bíla gorila, která je jedním z nejznámějších exponátů barcelonské zoo je už bohužel pár let po smrti, ale i tak je na co se dívat. Nejvíc ohromující, ve srovnání s pražskou zoo, je asi fakt, že cedulky ‘Nekrmte zvířata!!!’ jsou naprosto ve všech případech ignorovány. A tak člověk přechází od žebrajících opic bavících diváky k medvědovi, co jen dřepí pod ochozem a chytá žrádlo do tlamy až ke hrochovi, který taky mordu otvírá jen proto, aby mu do ní někdo něco hodil. Takže nakonec, při show v delfináriu, člověk aspoň ocení, že ti delfíni za to žrádlo něco předvedou.
»Pár fotek dokumentujících náš výlet do Pyrenejí. První den jsme vystoupili na jednu z nejvyšších (2520m) hor národního parku Cadí-Moixeró a druhý den jsme z ní zas sestoupili :). Proč to takhle napsané vypadá tak jednoduše?
»